Když moje matka ne dlouho před svou smrtí nastoupila do pečovatelského ústavu, bylo mně a mé ženě řečeno, že za menší nárůst v měsíčních poplatcích zaměstnanci ústavu poskytnou mé mámě několik služeb navíc ke zlepšení její kvality života. S radostí jsme zaplatili a byli vděční, že si to můžeme dovolit. Já a moje žena jsme nyní v polovině svých 70. let a nemáme bezprostřední potřebu po asistovaném žití nebo ošetřovatelské péči. Ale dům, ve kterém žijeme, je ze své podstaty obytné zařízení pro stárnutí dvou osob. Zde na místě, kterému s láskou říkáme Domov, není neobvyklé, aby jeden z nás se snažil „vylepšit“ kvalitu života druhého poskytnutím „služeb navíc“. Nicméně ty služby bohužel často nabírají podobu poskytování rad.

Před pár lety mi moje žena dala radu, která mi přišla – jak bych to mohl říct? – nadbytečná. Vzpomněl jsem si na naši zkušenost s mou matkou a řekl jsem: „Mohu tento měsíc zaplatit o něco méně?“ Dodnes nám ta věta dává šanci se zasmát, než abychom se začali bránit, když se jeden z nás , jak se nám občas stává, pokouší druhému poskytnout nevyžádanou a nechtěnou „pomoc“. Poskytování rad je pro náš druh přirozené, a většinou za tím stojí dobrý úmysl. Ale ze své zkušenosti jsem zjistil, že motivace za spoustou rad souvisí s vlastním zájmem než se zájmem o potřeby druhého – a některé rady mohou napáchat více škody než užitku.

Minulý týden mi volal člověk, kterému nedávno byla zjištěna smrtelná rakovina. Napsal o své špatné zprávě několika rodinným členům a přátelům. Jeden z nich za nim okamžitě přišel. „Jak se cítíš?“ zeptal se ho přítel. „No, jak jsem psal v emailu, cítím se s tímto vším překvapivě smířený. Nemám obavy z toho, co mě čeká.“
Přítel odpověděl: „Podívej, potřebuješ názor někoho druhého. Měl bys současně začít vyhledávat alternativní medicínu. Také bys měl začít dělat meditace. Znám také dobrou knihu, která ti na této cestě pomůže.“

2a4ceac468b9f2862961b021db33087a

Zeptal jsem se tohoto člověka, který mi volal, jak se z té reakce svého přítele cítil. Pověděl mi: „Jsem si jistý, že to myslel dobře, ale jeho odpověď mě zanechala méně pokojným a smířeným s tím, co je.“
Řekl jsem mu, že bych se cítil stejně, a nabídl jsem mu tuto představu: Představte si, že potřebuji podporu se závažným problémem, a v tu chvíli přijde člověk, který má profesionální výcvik v první pomoci a resuscitaci. Nemůže se tak dočkat, aby mi ukázal své dovednosti, že není schopen vyslyšet mou skutečnou potřebu. Namísto toho mi začne ukazovat masáž srdce a „umělé dýchání“, i když jsem naprosto schopen dýchat sám za sebe.

Nyní mám další velký problém, jelikož se snažím zažehnat „pomocníka“, který mě duší. Zeptal jsem se volajícího, jak by se cítil, kdyby mu jeho přítel jednoduše řekl: „To je skvělé, že jsi s tím smířený! Řekni mi více.“ Odpověděl: „To by bylo úžasné. Ale všichni, se kterými jsem mluvil, měli pro mě radu, včetně příbuzné, která mi řekla, že se musím přidat do její církve, než bude příliš pozdě.“ Zeptal jsem se ho, jak se v poslední době cítil – řekl, že cítil strach. Zeptal jsem se: „Chcete mluvit o svém strachu?“ Mluvil a já poslouchal a položil mu ještě pár otázek. Jak jsme domluvili, pověděl mi, že se mu nějaká míra klidu vrátila. Byl to klid, který vycházel zevnitř něj, ne z ničeho, co jsem řekl. Jednoduše jsem mu pomohl uklidit nějaké sutiny,, které blokovaly jeho přístup k vlastní duši.

Moje obavy o poskytování rad začaly s mou první zkušeností klinické deprese před 35 lety. Lidé, kteří se mě snažily podpořit, měli dobré úmysly. Ale většinou to, co dělali, mě zanechalo ve větších depresích. Někteří povídali: „Proč si nezajdeš ven a neužiješ si slunce a čerstvý vzduch? Je tam tak krásně a všechno kvete!“ Když jste v depresích, rozumově víte, že venku je krásně. Ale nedokážete cítit ani trochu té krásy, protože se cítíte mrtví – a je deprimující, když vám někdo připomíná ten rozdíl. Ostatní rádoby pomocníci se pokusili vylepšit mé sebevědomí: „Proč se vnímáš tak sklesle? Pomohl jsi tolika lidem.“ Ale když jste v depresích, jediný hlas, který slyšíte, je ten, který vám říká, že jste bezcenný podvodník. Ty komplimenty akorát prohloubily mou depresi a měl jsem pocit, že jsem podvedl další osobu: „Kdyby věděl, jaký ubožák jsem, už by se mnou nikdy nemluvil.“

7-Reasons-Why-Empathy-Is-Important-in-a-Relationship

Jde o následující. Lidská duše nepotřebuje rady, nepotřebuje opravit nebo zachránit. Jednoduše potřebuje být spatřena, vyslyšena a doprovázena přesně taková, jaká je. Když se tak hluboce ukloníme duši trpící osoby, náš respekt posílí léčivé zdroje duše, což jsou jediné zdroje, které mohou trpící osobě pomoct.

Ano, má to háček. Mnohým z nás, kteří rádi „pomáháme“, záleží více na tom, abychom byli vnímáni jako dobří pomocníci, než abychom naplnili hluboké potřeby duše osoby, která potřebuje pomoc. Být svědkem a dělat někomu společníka vyžaduje čas a trpělivost, což nám často chybí – zejména když jsme v přítomnosti utrpení tak bolestivého, že ho sotva dokážeme sami vystát, jako bychom byli v ohrožení, že chytneme nakažlivou nemoc. Chceme uplatnit svou „nápravu“ a pak utéct v domnění, že jsme udělali to nejlepší pro „pomoc/záchranu“ druhé osoby.

Když jsem zažíval své období depresí, měl jsem jednoho kamaráda, který mi skutečně pomohl. Bill s mým dovolením za mnou chodil každý den kolem 16:00, posadil mě do křesla a masíroval mi chodidla. Jen zřídka něco říkal. Ale nějakým způsobem našel jedno místo na mém těle, kde jsem cítil propojení s jinou osobou,. Zmírnil mi tím můj otřesný pocit izolace, zatímco v tichosti pozoroval můj stav. Tím, že mi nabízel tohle tiché společenství každý den několik měsíců, mi Bill pomohl zachránit život. Nebál se mě doprovázet v mém utrpení a díky tomu jsem se méně bál sám sebe. Byl přítomen – jednoduše a plně přítomen – stejným způsobem, jak někdo musí být u lůžka umírající osoby.

Právě u lůžka si konečně uvědomíme, že těm, co trpí hluboce, nemůžeme nabídnout žádnou „nápravu“ nebo „záchranu“. Ale přesto máme něco lepšího – svůj dar sebe v podobě své přítomnosti a pozornosti, která vybízí duši druhého, aby se ukázala. Jak napsal Mary Oliver: „Tohle je první, nejšílenější a nejmoudřejší věc, jakou znám: duše existuje a je vytvořena čistě z pozornosti a laskavosti.“

Zanechám vám dvě rady – do nebe volající kontradikce, za kterou se mohu hájit jedině Emersonovým výrokem, že „důslednost je postrachem malých myslí.“ 1. Neposkytujte rady, pokud o ně člověk nežádá. Namísto toho buďte plně přítomni, hluboce naslouchejte, a ptejte se na otázky, které druhému dávají šanci více vyjádřit svou vlastní pravdu, ať je jakákoliv. 2. Pokud se ocitnete v situaci, kdy vám někdo blízký nabízí nevyžádanou radu, usmějte se a zdvořile se zeptejte, jestli tento měsíc můžete zaplatit o něco méně.

Překlad: David Dajw Formánek

Zdroj: http://bit.ly/2o9OiTB

Líbí se vám překlady? Níže přispěním libovolné částky podpoříte chod stránek a umožníte mi Vám tak poskytovat více obsahu. Děkuji.

 

3 Komentářů

Zanechte komentář