Teal Swan – Proč se necítíme milovaní za to, kým jsme?

Přepis videa:

Zdravím vás. Lidské ego je v podstatě vaše já, které se vnímá jako oddělené já. Když se naučíte sebe nazývat svým jménem, naučíte se, že jste „to“ nebo „věc“. Jakmile se vnímáte jako „to“ nebo „věc“, stanete se odlišnými od všech ostatních „těch“ a „věcí“ ve vesmíru. Po narození ještě nemáte vyvinuté pevné ego, protože se nevnímáte odděleně. Postupně se začínáme s věcmi ztotožňovat. Kdykoliv se s něčím ztotožníme, stává se to naší součástí. Uděláme to stejným jako jsme my. O tom je připoutanost – je to ztotožnění. Pokud to, s čím se ztotoňujeme, je někdy ohroženo, vnímáme to jako hrozbu pro své vlastní přežití. Chcete-li se více dozvědět o disidentifikaci a ztotožnění, podívejte se na mé video „Disidentifikace – praktikování nepřipoutanosti“.

Ráda bych vám řekla, že vaše ego je tvořeno asociacemi z autentického já. To ale není pravda. Většinu vašeho ega tvoří asociace, které první pochází od druhých lidí. Jinými slovy ostatní lidé se stávají zrcadlem, skrze které se učíme sebe ztotožňovat s tím, co si myslíme, že jsme. To znamená, že když vás někdo v dětství začne spojovat s uměleckým nadáním, začnete se vnímat jako umělec. Ztotožňíte se s tím, že jste umělec, a stane se to součástí vašeho ega. To znamená, že když vás někdo v dětství spojuje s temnotou nebo špatností, začnete se tak vnímat. Ztotožňujete se s tím, že jste temní nebo špatní, a to se stane součástí vašeho ega.

Identita je pro nás tak matoucí, protože spousta lidí nás spojuje s odlišnými věcmi, a mnohé z nich si odporují. Jak jste si asi už všimli, aniž bych vám to musela prozradit, je velký risk, jestli skončíte s někým, kdo vás bude spojovat s věcmi, které jsou autentické, nebo si vás bude spojovat s čímkoliv, čím chce, což jsou převážně jeho/její vlastní projekce. Většina lidí není vědomých. Když jednáte s lidmi, kteří nejsou vědomí, nevnímají děti jako autentické s jedinečným posláním, jedinečnými touhami. Spíše děti vnímají jako živé panenky.

V podstatě dítě spojují s tím, s čím chtějí, aby bylo spojováno, a pokud to dítě se začne chovat tak, že vzdoruje tomu, čím chtějí, aby bylo, cítí se ohroženi a začnou dítě spojovat s negativními vlastnostmi. Tak či tak dítě přijme jakékoliv asociace od rodičů. Identita a život toho dítěte se buď stane jen přesnou replikou toho, co pro něj rodiče stanovili, nebo neustálou snahou zjistit, kým je, navzdory rodičům. Žijeme v emočním věku temna. Lidé neví, jak emočně navazovat kontakt a intimitu. Pro ty z vás, kteří neví, co intimita je, je to v podstatě schopnost do někoho vidět, vcítit se do někoho, naslouchat někomu, a plně ho/ji pochopit. Je to o tom se dostat do vnitřního světa někoho. Rodiče by ideálně měli mít vysokou míru intimity se svými dětmi.

spring_57-wallpaper-1366x768

Viděli by do nich, vcítili by se do nich, naslouchali by jim, chápali by jim. Ti rodiče by byli přesným zrcadlem toho, co je autenticky součástí toho dítěte. Například pokud je pro dítě autentické, že miluje tanec, rodiče by to pro dítě uznalo, a posílili tak jeho pocit individuality. Asociace, které by si dítě vytvořilo mezi sebou a tancem, by byly autentické, protože přišly jako první od dítěte, a pak byly zrcadleny rodiči. Pozitivní zrcadlení je proces, kdy druhým zrcadlíte cokoliv co je na nich pravdivé, co verbálně nebo neverbálně projevují.

V podstatě jim chceme dát vědět, že je slyšíme, vidíme, cítíme a chápeme. Pozitivní zrcadlení je to, že uznáváme jejich pocity a myšlenky o tom, kým jsou. Příklad pozitivního zrcadlení: Chlapec jde do nové školy, cítí strach, možná se uzavře do sebe nebo začne si stěžovat. Rodič, co pozitivně zrcadlí, by se do něj vcítil a pokusil se ho pochopit, aby zjistil, v čem je problém. A pak mu ozrcadlil skutečnost a řekl něco jako: Vím, že musíš mít strach z nové školy. Protože se bojíš, nemusí se ti tam chtít jít. Kdokoliv ve tvé situace by se také tak cítil. Je v pořádku mít strach. Rodič by pak potenciálně mohl dítěti pomoct přijít na způsob, jak se cítit lépe z nové školy. Ale přiznejme si to. Pozitivní zradlení není zrovna na denním pořádku v dnešní době, pokud jde o rodiče s dětmi, takže to není nejpravděpodobnější reakce.

Nejběžnější reakce by byla: Proč brečíš? Všichni musí chodit do školy! Máš štěstí, že můžeš chodit do školy, protože na světě jsou děti, kteří tam ani chodit nemohou. Bože… To je příklad negativního zrcadla. Nejen neozrcadilo to, co je v dítěti autentické, ale namísto toho zrcadlilo to, jaký pohled má rodič na dítě – pohled, že dítě se mýlí. Dítě tedy začne věřit, že je něco špatně na tom, jak se cítí. Nejen to, ale že si nemůže důvěřovat. Kromě toho si vyvine identitu kolem toho, že se mýlí, nebo že je špatné. Tohle je počátek pocitu hanby.

red_forest_waterfall_turquoise_lake-wallpaper-1366x768

Tohle dítě vyroste v dospělého člověka, který má v základu povahy nejen pocit hanby, ale také se z něj stane člověk neschopný autoreference. Rodiče ho naučili, že nemůže věřit svým pocitům, svému smyslu reality, a tak svou realitu musí přenechávat na druhých lidech. Pokud si začnete rozvíjet dostatečné uvědomění, abyste zjistili, kým skutečně jste – jinými slovy s čím se spojujete – bude to přímo odporovat tomu, co si vaši rodiče myslí, že jste, nebo chtěli, abyste byli, neboli s čím vás spojují.

V důsledku toho vás odmítnou. Odmítnou vás, protože odmítnou to, s čím se začnete spojovat, což je to, s čím se ztotožňujete. Jak jsem říkala, když se s něčím ztotožňujete, jakékoliv odmítnutí něčeho, s čím se ztotožňujete, budete vnímat jako osobní odmítnutí. Proto se nebudete jimi cítit milováni. Příklad: Pokud si chlapec uvědomí, že je gay, a rodiče nechtějí, aby byl gayem, odmítnou homosexualitu, a tudíž svého syna, protože se ztotožňuje s tím, že je gay. Můžeme říct, že tento syn nemůže být milován za to, kým je, a protože lidé, kteří ho nemilují za to, kým je, jsou jeho rodiče, vytvoří si přesvědčení, že nikdo ho nemůže milovat za to, kým je.

U většiny rodičů si dítě musí rozvinout vlastnosti, které rodič bude pozitivně zrcadlit, aby mohlo získat nějakou lásku. Identita takového dítěte je dokonalým odrazem agendy jeho rodičů. Pokud chcete zjistit, jak si vyvinout intimitu a jak pozitivně zrcadlit, doporučuji vám se podívat na moje dvě videa: První je: „Emoční budíček“ a druhé je: „Jak se s někým sblížit“. Ale co kdybych vám řekla, že důvod, proč se necítíme být milovaní za to, kým jsme, je ještě hlubší? Žijeme ve světě, kde většina lidí neví, že můžou mít intimitu se svým dítětem.

green_leaves_16-wallpaper-1366x768

V důsledku toho dítě není oceňováno za to, že někým je. Je uznáváno a oceňováno, jen když něco dělá. Zejména, když dělá něco, co prospívá rodiči. Rodič a dítě normálně nemohou být spolu – musí něco společně dělat, a zrcadlení v tom scénáři, kdy je dítě uznáváno, probíhá tehdy, kdy dítě tu věc dělá. Zde je příklad: Řekněme, hrajete chytanou, a dítě hodí míč a rodič řekne: Páni, to bylo úžasné, jak jsi ho hodil! Dítě se nyní začne ztotožňovat s akcí – s děláním, což je házení míče. Pěkně vám to tedy shrnu. V podstatě tak v jednom odstavci odpovím vaši otázku, proč se nemůžeme cítit milovaní za to, kým jsme.

Protože většina rodičů zrcadlí své děti, jen když něco dělají, a tudíž své děti spojují s tím, co dělají. Proto se spojujeme jen s tím, co děláme. Naše identita se stane tím, co děláme. To se stane naším já.

V důsledku toho to není tak, že jsme přesvědčeni, že jsme to, co děláme, ale že máme pocit, že bez toho, co děláme, ani neexistujeme. V extrémním případě… jako v případě extrémního zanedbávání v dětství… vidíme, že když dítě nezíská žádné zrcadlení, nemá žádný pojem o identitě. To je extrémní příklad, ale pokud dítě vychovává rodič, který ho neuznává za nic jiného, než co dělá, tohle dítě nebude mít pojem o svém já, žádný pojem o své identitě odděleně od toho, co dělá, protože nemělo žádné zrcadlení.

glowing_jellyfish-wallpaper-1366x768

Pochopitelně nemůžeme být milovaní za to, kým jsme, namísto toho, co děláme, pokud to, kým jsme, neexistuje. Jak můžete milovat něco, co neexistuje? Sami si to zkuste na sobě, jestli jste tohle zrcadlení zažili v dětství. Je to snadné. Zamyslete se nad tím, kým jste, odděleně od toho, co děláte. Většina z vás se bude ztotožňovat na základě čeho? Já jsem… duchovní učitelka. To je dělání, že?

Pokud jste byli vychovaní v prostředí, kde se vám zrcadilo jen to, co jste dělali, tak když přemýšlíte nad tím, kým jste, odděleně od toho, co děláte, máte okno. To je důvod, proč se necítíme milovaní za to, kým jsme, protože to, kým jsme, neexistuje, protože naše identita je založená jen na tom, co děláme. Nyní víte, proč se nemůžete cítit milovaní za to, kým jste. Jednoduše řečeno – protože vaše celá identita, které říkáme ego, je celá tvořena věcmi, kvůli kterým jste mohli existovat pro své rodiče. Přeji hezký týden.

Líbí se vám překlady? Níže přispěním libovolné částky podpoříte chod stránek a umožníte mi Vám tak poskytovat více obsahu. Děkuji.

 

8 Komentářů

Zanechte komentář